Vyčůraný ministr
4. září 2008 v 1:37 | Karel Voříšek
Vracel jsem se z cesty a shoda náhod, které neexistují, mě vedla přes Terezín. Byl podvečer, zataženo, nevlídno, pršelo a mně se chtělo na záchod. Zastavil jsem na parkovišti a myslel jsem, že nedoběhnu. Spásná cedulka nad malou budovou slastně křičela - WC. Uf. Jenom aby bylo otevřeno. Bylo. Drobné jsem měl připravené. Ať to stojí, co to stojí ! Usměvavá, sympatická paní zatarasila dveře. Zkoumavě se na mě podívala a řekla nebezpečnou větu: "vás já odněkud znám," zapřemýšlela, oči se jí přivřely a významně se ke mně naklonila: "nedělal jste v karosárně?" Postava se mi choulila v nepředstavitelných křečích. Cíl byl tak blízko. "Nedělal, prosím, pusťte mě," šeptal jsem, protože i slovo nahlas by mohlo spustit mokrou katastrofu. Chci to vyřešit, urychlit, už chci být vevnitř a tak zkouším pomoct: "...díváte se na televizi? " Zabralo to. Paní tarasící vchod, se skoro postavila do pozoru, málem salutuje, rozzářila se, plácla se do čela a vítězoslavně vykřikla: "já vím..., vy jste ten ministr! Prosím, pane ministře!" Vtiskl jsem jí peníze do ruky a na nic nečekal. Vchod byl volný a nebyl čas nic moc vysvětlovat. Doběhl jsem včas. Sláva. Úleva nepředstavitelná, kdo zažil, ví o čem mluvím. Myji si ruce, dívám se do zrcadla a přemýšlím, komu že to jsem tak podobný. Probírám to horem dolem a začínám se bát. Vycházím. "Všechno v pořádku pane ministře?" Jak by ne, říkám si v duchu, ale přece to nemůžu takhle nechat. A tak zkusím dát věcem správný běh: " ...znáte Markétu Fialovou?" ptám se. Sympatická dáma se na mě zkoumavě podívá a v očích je vidět zmatek, na co ten ministr při čůrání myslel, že se ptá na Fialovou, že by vědomostní kvíz ? Pak ale blesk z čistého podvečerního nebe, pochopí a pusa jí jede od ucha k uchu : "no jo vlastně, promiňte, už jsem doma, už vím, nezlobte se ..." A oba jsme spokojeni. Ona už konečně stoprocentně věděla a mně se už konečně nechtělo. Ulevilo se nám oběma.
PS: Bylo už před šestou, takže z pevnosti a památníku jsem toho moc neviděl. Ale to, co jsem viděl, mi stačilo. Hřbitov, pietní místo a spoustu desek se jmény obětí. Chtěl jsem na vlastní oči poznat to, co jsme několikrát vysílali v Televizních novinách. Na mnoha chybí bronzové destičky. Někdo přišel, utrhal je a za pár korun prodal. Díval jsem se na to a bylo mi smutno. Kupodivu ale desky otrhané neurvalou rukou, které stojí vedle těch ušetřených, neztratily svou tvář. Jejich kamenné obličeje ani nic nevyčítaly ani neprosily o pomoc. Trochu mě zamrazilo. Ony už věděly. A my teprve pochopíme.
Brzda nenažranosti
24. června 2008 v 1:33 | Karel Voříšek
Oddychnul jsem si. Za tloušťku může gen, který způsobuje věčný hlad. Zpráva v novinách na mě vyskočila z ničeho nic. Písmenka se tvářila důležitě. A chlácholila, tak vidíš, gen jeden hladovej. Vždycky jsem si myslel, že za nenažranost si může člověk sám. Že se nedokáže ovládat. A on gen, syčák. A navíc. Jemu nestačí hlad, musí mít věčný hlad. Moc naděje v tom nečtu. A o kus dál, jiný titulek. Chlapci s nadváhou mají větší prsa než dívky. Dokonce se to musí odstranit operativně. Že by, co u některých chlapců vezmou, některým dívkám přidávají ? Přimlouvám se za to. Silikony jsou tak chladné a stereotypní. Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí. A je to tady. Další titulek. Ke globálnímu oteplování více přispívají obézní lidé. Nevěřím svým očím. Jak to ? Tlustí se víc potí , víc zahřívají planetu ? Nebo ji svoji váhou přetěžují ? Autoři to vysvětlují tím, že hodně jedí, a to znamená spoustu potravin, odpadu a hodně energie na přepravu jejich nadváhových těl. Statistika je také pořádně tlustá. 400 milionů lidí je obézních už teď a v roce 2015 to má být 700 milionů. Planeta Země bude muset točit a letět nekonečnem s 2,3 miliardami lidí s nadváhou. Další titulky nechci. Je mi to jasné. Na Zemi přibývá nenažranosti. A nejen té z touhy po potravinách a uspokojení genu věčného hladu. Ta mi až tak nevadí. U ní platí to, co se říká o plnoštíhlých dámách - že když je to hezké, může toho být i víc. Vadí mi jinde. Pár tisíc let nám stačilo vtisklo do mozku to, že jsme pány ( dámy prominou, je to jen zkratka) tvorstva a všeho. A Vesmír se svými miliardami ( kdo ví ... ) se jen usmívá. Nebo ani to ne. Nemá na to čas. Řítí se dál. Nadváha by ho brzdila. Zase jedna slepá větev vývoje, která nepochopila, že vše je součástí všeho a že vše zapadá do všeho. Jedno do druhého, třetího, čtvrtého až ležatě osmičkového. A tak tloustneme kily, pohodlníme nepřemýšlením a Země těžkne a zpomaluje se. A my sami zapomínáme na to, čeho jsme součástí a do čeho všeho zapadáme.
I proto jsem byl v pátek 20. června, roku 2008 , od 18.00 hodin v Praze 9, v Klánovicích na besedě za záchranu klánovického lesa. Abych si to připomněl. Že jsme součástí toho, v co věříme. A já věřím v to, že člověk není nad přírodou, stejně tak jako příroda není nad námi. Jestli do sebe zapadáme, pak je v nás a my v ní. Ale je to jako s obezitou, pozor na naši nenažranost !
PS: Mám rád tu pasáž z Malého Prince, kde se mluví o tom, že člověk je odpovědný za to, co k sobě připoutal. Planeta Země, příroda, klima .. ty tady byly první ... připoutaly nás k sobě a jsou za nás ( zatím ) odpovědní .. zatím ... ale co až je to přestane bavit ... nezdá se vám, že pro to děláme opravdu ale opravdu všechno, co je v našich silách ....
Přemýšlivým hledačům životního (ne)smyslu
15. června 2008 v 16:20
Nedá mi to. Rád bych se s vámi rozdělil o jeden zajímavý příběh. Je to dva roky, co jsem ho četl poprvé, a nějak se mi zaryl do paměti. Často hledáme smysl života. Kde je ? Hledáme tajemství života. Pátráme všude, hledáme různě, a většinou marně. Jsme jenom jednou z nekonečných cest vývoje Vesmíru ? Slepou ? Má vůbec smysl přemýšlet o jeho smyslu ? Milí besedníci, nejdřív čtěte, a pak besedujte. Sem tam to vypadá, že někdo jenom beseduje a někdo ani nečte …..
Kdysi dávno a dávno, na úpatí všech věků, se sešel sněm Bohů, aby zvážil, kam ukrýt před člověkem nejvyšší ze všech božských tajemství. První promluvil Brahma Stvořitel: "Myslím, že nejlépe bude, skryjeme-li je na vrchol Himaláje. Její mrazivou strmost člověk nikdy nezdolá".
Bohyně Kálí, která stejně jako vždycky, byla nejchytřejší ze všech, nahlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla, "Varuji tě, můj božský druhu. Posvátná Himaláj, pravda, je dost strmá, ale člověk je bystrý a tuze zvídavý. A za několik znepokojivě krátkých miliard lidských roků, dobude člověk nejpříkřejší horu světa. A co pak bude s naším tajemstvím ?
Druhý se ujal slova moudrý Višnu Zachovatel a poněkud podrážděně prohlásil: "Doufám, že víš, co mluvíš, milá Kálí. Pak mám tedy jiný návrh. Spusťme své tajemství na dno oceánu. Jeho dusivou hloubku člověk nikdy nezdolá."
Ale bohyně Kálí opět nahlédla do své kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla: " I tebe varuji, můj božský příteli. Oceán, pravda, je hluboký a temný, ale člověk je hodně zvídavý. Uběhne pár prchavých miliard lidských roků a jeho plavidla už dosáhnou na dno moří. A co pak bude s naším tajemstvím?"
Třetí, už značně rozzloben, promluvil sám Šiva Ničitel: " Kálí dělá vždycky jenom zmatky. Ale budiž třeba na tom něco je. Potom nám nezbývá, než skrýt tajemství na Měsíci. A ať se Kálí neodváží tvrdit, že se člověk dostane až tam!"
"Já velmi lituji, že zdržuji chod božské rady," odvětila Kálí, "ale i tebe musím varovat. Chladná Luna je vzdálená a pustá, ale vy pořád nechápete, že člověk je hodně zvědavý.Už za křehký okamžik miliard lidských roků přistane na Měsíci, a co pak bude s naším tajemstvím?"
A to bylo na tři Bohy příliš. Rozlíceni svatým hněvem, vrhli se na nebohou Kálí a křičeli: " Už máme dost tvých zpupných řečí. Jsi-li tak chytrá, jak se tváříš, sama řekni, kam ukrýt naše božské tajemství!"
Ale Kálí už dávno předtím pohlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, a na otázku byla připravena, usmála se a řekla: " Mí drazí druhové. Mám návrh. Ukryjme je přímo do člověka. A já vám ručím za to, že člověk, který je opravdu moc zvědavý a bystrý, v jeho hledání sleze vrcholky nejstrmějších hor, potopí se na dno oceánu, proletí za ním celý nehostinný Vesmír, ale aby hledal sám v sobě, na to doopravdy hned tak nepřijde."
Bohové zvážili její řeč a pak ji uposlechli.
Jak Kálí řekla, tak se i stalo - a božské tajemství je dosud tajemstvím.
PS: …je-li tomu tak, není každý z nás sám sebou neuvěřitelně silný ? Stačí jen dobře hledat…
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá...
7. června 2008 v 22:32 | Karel Voříšek
"Hajný je lesa pán..." to mi teď zní v uších, "...je zvířaty a dětmi milován..." Vidíte tu idylku. Zelený les. Srnka u potůčku. Mech, houby a borůvky. Sluneční paprsky čechrají šiškám šupinky. A i ty sem tam pohozené odpadky jsou jaksi v té lesní kráse přijatelnější. Les mi dává klid. Les je tichá síla mohutných stromů. Každý z nich by mohl vyprávět. Fantazie mi pracuje a tak vidím živě, co se tam děje ve dne, natož pak v noci. To musí být věci! Slyšel jsem to. Jednou o půlnoci se z klánovického lesa ozývalo takové vytí a žalostné naříkání, že mě přešla chuť na noční stezky odvahy největším pražským lesem. Dlouho jsem nemohl pochopit, co to bylo. Hledal jsem v encyklopediích zvířat. Známým myslivcům a zoologům se snažil napodobit zoufalý vřískot zevnitř lesa. Marně. Možná mi chybí ten správný přízvuk. Ale to se mi stává i v angličtině, takže někdy se neví, jestli jde řeč o tom, co "slyším" (hear), nebo o "zající" (hare) či o tom, že něco je "zde" (here). Takže přes zvířečtinu cesta nevedla. Slepá ulička. Jsou věci, které zkrátka nepoznáš nebo jejichž čas spoznání teprve přijde. A přišel. Už vím, co to bylo. Les volal o pomoc. Přidal se k těm (zatím) 22 500 podpisům pod výzvou za svou záchranu. Jestli se to k vám ještě nedoneslo, v lese se má kácet, stavět, měnit běh věcí požehnaný staletími. Ve jménu velkého golfového hřiště i s patřičným zázemím. A největší pražský les by to měl odnést na své vlastní lesní kůži. Ještě by se to dalo pochopit, kdyby většina místních i návštěvníci byli pro, souhlasili a viděli, že je to pro les to nejlepší, co se dá udělat. Nejsou pro. Nesouhlasí a bojují. Chtějí les tak jak je. Chtějí ho tak, jak si sám les určil, že bude vypadat. Podporují je i odborníci, desetitisíce lidí z Prahy i mimo ni podepsali petici za jeho záchranu. Starostové okolních obcí vzali les pod své ochranná křídla. Logika by velela - golf v lese nebude, nepodařilo se přesvědčit lidi, že je pro les potřeba, a že lesu nebude vadit. (Pro přesnost musím napsat, že proti golfu jako sportu nic nemám, tatínek je vášnivým hráčem a na greenu je jako doma.) Jenže tady logika i zdravý selský rozum dostávají na frak. Nanejvýš možná někdo dostane do fraku. Všechno je marné. Rozhodovat se bude jinde. Hodně daleko od lesa. Tak daleko, aby nebyl slyšet nesouhlasný křik lidí ani zoufalé volání lesa o pomoc.
PS: Podívejte se, prosím, na stránky www.ujezdskystrom.info, udělejte si sami názor, a když budete chtít, podpořte petici na záchranu klánovického lesa.
PPS: Les poslední dobou už tak v noci nevyvádí, asi nám věří, že ho v tom nenecháme...
Kapka v moři
4. června 2008 v 23:32 | Karel Voříšek
Slíbil jsem možnou odpověď na naši výměnu názorů, jestli mazat nebo nemazat "podivné výkřiky" z komentářů. Příběh, který se vám pokusím převyprávět, jsem dostal od Mistra Reiky Michala Kronevetra skoro před rokem . Je to jenom náhoda, že mi znovu přišel do cesty právě teď ?
Byl jednou jeden žák a ten se zeptal svého Mistra: "Co mě odděluje od pravdy ?" A Mistr řekl: "Nejsi sám, kdo je oddělený od pravdy. Je mnoho takových. Povím ti 12 malých příběhů, které ti budou připadat velmi jednoduché. Musíš je ale projít mnohokrát, a i když si budeš myslet, že jsi je pochopil, nepřestávej je procházet. Dělej to tak dlouho, až jimi prostoupíš, až se z malých příběhů stanou velké a z těch zase malé."
Novinky na blogu aneb Rubriky
3. června 2008 v 0:48 | Karel Voříšek
Vážení a milí moji spolublogaři. Mimochodem, mohl by někdo vymyslet nějaké jiné označení než spolublogař ? Je to skoro jako spolublokař a to hned vidím zamřížované okno cely a bloky a bloky a bloky. Ale také to mohou být bloky obytných domů nebo bloky nad oblouky, což ani nevím, co by mohlo být ... Jak jste si možná všimli, vzal jsem si k srdci rady, přání, postřehy některých z vás a snažím se trochu na blogu zapracovat. První vlaštovkou, která jaro nedělá (už jenom proto, že léto je na slehnutí ) jsou rubriky. Podívejte se do leva, měly by tam být. U každé jsem zkusil lehce nadhodit, o čem bychom si tam mohli povídat. Těším se na to. Stejně jako na vaše nápady, co dalšího vymyslíme, aby nám tady bylo dobře. Mimochodem, našel jsem krásný příběh, který odpoví na otázku, jestli mazat nebo nemazat ty podivné výkřiky v diskusi. Mám ho rozepsaný v hlavě a co nevidět si ho dovolím poslat i vám .... moji spolublogaři ... nebo už vás napadlo jiné oslovení ?
(V)tipy
2. června 2008 v 23:58 | Karel Voříšek
|
Vtipy ( slovo, video, foto )
Jedna z pěti nových rubrik. Myslím že tady není třeba slov. Tedy mých. Vaše jsou vítaná ! Kdo se rád směje, šup sem a rozdělte se s námi ostatními
Myšlenkou neurazíš ...
2. června 2008 v 23:52 | Karel Voříšek
|
Tipy na motto dne, citáty, myšlenky
Rád bych, abychom tady společně vykopali studnu plnou zajímavých myšlenek, citátů, které jste četli, slyšeli nebo dokonce vymysleli ... sem tam si některý z nich dovolím zavěsit na titulní stránku blogu jako motto dne ... Pište, citujte, vymýšlejte ! Studna je to bezedná
Letem světem internetem !
2. června 2008 v 23:44 | Karel Voříšek
|
Letem světem internetem
A je tu třetí rubrika. Nepotřebuje velký komentář. Sem prosím zavěste odkazy na www. stránky, o kterých si myslíte, že bychom měli vědět. A protože je svět internetu hodně pestrý, nebude od věci, být k věci
Pro hltouny všeho nového a nepoznaného !
2. června 2008 v 23:37 | Karel Voříšek
|
Tipy na semináře, přednášky,výstavy
Další rubrika ( seznam najdete z pohledu vašich očí nalevo ) je pro ty z nás, kteří touží poznávat. Kdo by nechtěl. Takže máte-li zajímavé tipy na semináře, přednášky, výstavy, divadla, koncerty a tak dále a tak dále - ve jménu nás všech vás prosím, sem s nimi